Březen 2010

1. kapitola Taková nuda na úvod

28. března 2010 v 17:45 | Elin7 |  Život ve zkratce
TAk jo, je tu první kapitola(po dlouhé době). Pořád se mi nelíbila a několikrát jsem ji přepisovala a asi bych ještě několikrát přepsala, kdyby mi už nebylo trapné nic nepřidat. Jinak kapitolu k "Proč mně nenávidíš" očekávajte dnes, nebo zítra...sice už je napsaná, ale jsem líná ji opravt, protože je tam pravopisných chyb jak (s prominutím) nasráno :D. No nic, přeji příjemné čtení a doufám, že vás to nebude příliš nudit, příště už se to začne víc rozjíždět, tohle jsem ale potřebovala, abycelá povídka byla opravdu o celém životě Jamese a Lily...prostě:Vydržte :D!
Elin7.

"Takže, koho tu máme…ano už to vidím-Helen Potterová." Zamumlal mladý léčitelský praktikant, když dva dny po Helenině porodu, přišel i se svými nadřízenými na poslední kontrolu Helen. Chvilku předčítal z pergamenu, jenž před chvílí horečně hledal v celém stohu
dokumentů o pacientech.
"Porodila 29. 3., syn tři kila čtyřicet, bez jakýkoliv zdravotních komplikací…plánované propuštění dnes, po kontrole oddělení…" konečně praktikant řekl vše důležité a starší léčitelka se na Helen obrátila s přívětivým úsměvem.
"Jak se cítíte? Myslíte, že už můžete jít domů?" zeptala se
"Jistě, nemůžu se dočkat." Vyhrkla Helen a všichni přítomní se usmáli. Helen byla již oblečená v cestovním plášti, sbalená a James ležel v malé postýlce vedle ní, také připravený na odjezd.
"Dobře, pokud už jste dostala naši informační brožůrku, myslím, že se můžeme rozloučit. Kdybyste měla jakýkoliv problém, okamžitě se vraťte sem k nám, vyřešíme ho." Řekl další léčitel. Helen samozřejmě souhlasně přikyvovala a nemohla se dočkat svého odchodu.
Jakmile léčitelé odešli, vešel dovnitř Paul a s nadšeným úsměvem šel Helen pomoct s taškou.

Helen si úlevně oddychla, jakmile byli doma. Dalo se říct, že za tu dobu co tu nebyla, se nic podstatného nezměnilo. Ve vázách byly čerstvé květiny a z kuchyně se linula lahodná vůně večeře, ale jinak to byl stále jejich naprosto čistý, útulný a krásný dům, stejně jako při Helenině odchodu.
"Doufám, že máme v Jamesově pokoji vše…" strachovala se Helen stejně jako celou cestu domů.
"Neboj se, o vše jsem se postaral přesně podle tvého seznamu. A tu dětskou postýlku jsem pro tvůj větší klid také přesunul do ložnice k nám, abychom mu byli v noci nablízku." Uklidnil ji Paul bleskově.
"Tak dobře…Mo! Jsme doma! Pojď mi prosím odnést nahoru do ložnice tašku a pověsit plášť." Zavolala Helen. Přece jen na ni její domov působil velmi příjemným dojmem a opět se začínala vracet ke svému normálu.
*
Uběhl rok, bylo opět jaro a malý James Potter už rozhodně nebyl jen malé prostě ležící miminko. Právě naopak, pořád si s něčím hrál, nevydržel na jednom místě a začal už i chodit a mluvit. Ukázalo se, že zdědil matčiny oříškové oči a otcovy černé vlasy a brýle. Helen i Paul by pro svého syna udělali první poslední. Helen prakticky celý rok trávila snažením o Jamesovo štěstí, pouze večer ji na chvíli vystřídal Paul, když přišel z práce a ona mezitím pomáhala Mo s domácími pracemi, nebo tu a tam zašla s přítelkyněmi ven. Prakticky od začátku to vypadalo, že Jordiina Marry-Joicien a James budou vyrůstat spolu, protože Jordi a Helen spolu s nimi neustále chodily na procházky a každé odpoledne se scházely buď u jedné, nebo u druhé a hrály si s nimi. Od listopadu také Helen opět začala pořádat takzvané přátelské večeře, na které zvávala všechny své dobré známé, od těch ze školy, až po ty ministerstva. Paul zase začal chodit do famfrpálového klubu, kde s přáteli chodil na různé zápasy první famfrpálové ligy.
K Vánocům dokonce James dostal své první koště. Bylo maličké a nelétalo víc než půl metru do vzduchu. Helen se ze začátku trochu zlobila na neustále poletujícího Jamese, když jí několikrát rozbil oblíbené vázy, ale nikdy na něj nekřičela a pak, když bylo venku tepleji, tak chodili všichni dozadu na louky za Godrickovým dolem, kde James mohl létat jak chtěl a Paul jen běhal vedle něj, aby ho zachytil, kdyby padal. Helen to všechno fotila a pomalu už vyplnila celé první album Jamesových fotek.
Jamesovi první narozeniny slavili velkolepě.
Sezvali všechny příbuzné a přátele a slavili to celý den. James dostal spousty dárků, a i když to všechno ještě moc nechápal, vesele se smál všem těm kouzelnickým hračkám, jen nad "knížkou" pohádek se trochu poškleboval. Dostal velký dvoupatrový dort, jenž udělala Jordi, a který chutnal vážně úžasně.
*
Druhý rok svého života trávil James už převážně venku mimo dům, protože měledndenci neustále dělat nějaké rošťárny, že ani Mo už nezvládala uklidit všechen nepořádek, jenž nadělal. Velmi dobře běhal a byl velmi inteligentní a chytrý, bohužel ho nebavilo se učit a chudák Helen se hodně natrápila, než ho naučila správně držet lžíci, barvy, zavazovat si tkaničky a podobně. Bylo to ale nutné, protože za dva roky v září ho chtěla dát do čarodějnické přípravky, protože ona sama musela začít chodit do práce a chtěla, aby v té době nebyl doma sám jen s Mo. Paul sice tvrdil, že nemůžou svého syna nutit se učit už od tak brzkého věku, když si v té době děti mají ještě hrát, ale argumenty typu "a kdy se naučí psát a číst?" tyto tvrzení přebily a tak museli oba rodiče trávit svůj volný čas učením malého Jamese, aby byl na přípravku řádně nachystán. V létě už bylo jasné, že James je příliš velký na to, aby spal v dětské postýlce a tak se začal zařizovat Jamesův pokoj, jako pro normální dítě. Helen a Paul mu koupili velkou postel s nebesy, mahagonový nábytek a spoustu dalších hraček. Vše bylo laděno v zlatých a červených barvách, protože si byli jisti, že se James dostane v budoucnu do Nebelvíru. James si svou novou ložnici velmi oblíbil a to dokonce natolik, že mu přišlo škoda ji zničit. Bylo to zhruba v půlce srpna, když se na bystrozorském oddělení objevil zmatek, kvůli obrům, kteří si začali dovolovat příliš. Helen bylo jasné, že se bude muset vrátit do práce už nyní, jinak t celé nedopadne dobře a tak se začala shánět po někom, kdo by se jí o Jamese postaral. Byla to Jordi, kdo přišel s návrhem, že když už je stejně doma s Marry-Joicien, tak proč by nemohl u nich zůstávat i James. ¨
Od září ho tedy Helen odvedla k Jordi kde ho s díky nechala až do odpoledne. James si Jordi velmi oblíbil a s Marry-Joicien rád hrával různé hry, jenž pro ně Jordi vymýšlela. Učila je o různých věcech týkajících se kouzelnického světa, vyprávěla jim o bradavicích, o famfrpálu, ministerstvu kouzel a příčné ulici. Také je brala na dlouhé procházky po Godrickově dole, fotila je jak si spolu hrají na hřišti a tu a tam je brala a výlety do Londýna, nebo Carrdifu.
Tak to šlo celý podzim, zimu i jaro. Helen měla sice velké výčitky, že s Jamesem není, když ji potřebuje, ale o víkendech mu to vynahrazovala a dělala, co mu na očích viděla a Paul ho brával s sebou na všechny famfrpálové zápasy a po večerech mu pro pobavení vyprávěl co dělávali s kamarády v Bradavicích za vylomeniny.
Z toho všeho je jasné, že James byl opravdu šťastné bezstarostné dítě. Byly desítky lidí, jenž ho měli moc rádi a kteří když přišli na návštěvu k Potterovým tak si s ním hráli a nosily mu dárky. Ženy tvrdily, že je velmi roztomilý, hezký a úžasný a muži zas, že je to pravý rošťák, vtipálek a "kabrňák". Dokonce i všichni čtyři bratři Marry-Joicien tvrdily, že se těší, až vyroste a budou společně hrát famfrpálu.
Na Jamesovi druhé narozeniny tedy museli Potterovi udělat zahradní párty, protože jejich dům by tolik lidí nepojmul. Jestli před rokem dostal James spousty dárků, letos jich byly přímo hromad, že by se v nich mohl schovat. Na konec oslavy pro něj byl dokonce připraven kouzelný ohňostroj, jenž již potemnělou oblohou rozzářil barevnými jiskrami, nejrůznější tvary a nápisy. Helen ještě nikdy nebyla tak pyšná, když James poděkoval všem zářivým úsměvem a nechal si od mnoha žen dát pusu na tvář.
*
Tak uplynul i další rok a půl, když konečně nastal onen okamžik, že James šel poprvé do kouzelnické přípravky. Jordi opět otevírala svou kavárnu, Helen i Paul mohli pracovat na plný úvazek a James se docela těšil na nové prostředí.
"Máš všechno, zlato? Neboj se, budou na tebe hodní…" opakovala Helen pořád dokola, když Jamese vedla do budovy vypadající jako léta zavřený supermarket. James se ale vůbec netvářil vyděšeně, spíše zvědavě.
"Když se i tam nebude líbit, tak tě tam nebudeme nutit chodit…" odmlčela se Helen. Měla strach, že tam Jamesovi budou ubližovat a že se mu tam nebude líbit. Ten byl ale naprosto v klidu a bez problémů.
"Dobrý den, vedu sem syna, Jamese Pottera" řekla drobné plnoštíhlé ženě, jenž seděla hned za dveřmi, jimiž prošli, aby se dostali dovnitř.
"Ano, podívám se, jestli je tu zapsaný." Odpověděla ta žena a chvíli se probírala stohem pergamenů, až konečně objevila úhledným písmem napsanou přihlášku.
"Tady to je, James Potter, přípravka?"zeptala se.
"Ano, snad ano." I když místnost v níž se nacházeli byla jasná, vzdušná a příjemná a vše tu působilo velmi přátelsky, Helen byla stále nervóznější.
"Výborně…jděte si nahoru po schodech, je to třída paní Márhlové." Pokynula jim ta žena ke schodům a tak Helen i James zamířili po nich nahoru.
Třídu našli poměrně rychle, byly to hned první dveře. Helen ještě okamžik váhala, než je roztřeseně otevřela. Vešli do žluté velké místnosti, kde nebyl žádný nábytek kromě několika velkých policí s hračkami knihami a čísli.
"Ahoj, jsem Jane!" usmála se na ně na krátko ostříhaná rudovláska s jasně modrýma očima a milým úsměvem
"Potterová, můj syn má chodit do téhle třídy…" řekla Helen a poněkud nejistě si prohlížela Janeiny vlasy.
"Ach ano, James…už se po něm sháněla támhle ta holčička." Ukázala Jane do rohu, kde seděla do té doby nepovšimnutá Marry-Joicien. Jak spatřila Jamese, vesele se usmála a zamávala mu.
"Můžeš si k ní jít sednout Jamesi, my tu s maminkou ještě probereme pár nepodstatných věcí." Usmála se Jane a
tak se James rozběhl k Marry-Joicien, jenž radostně vyskočila, aby mu ukázala, co všechno tu mají.
*
Jamesovi se v přípravce docela líbilo. Neměl rád, když se museli učit, ale bavilo ho hrát si se svými vrstevníky. Nejlépe mu bylo s Jordi, ale skamarádil se i s několika dalšími kluky, v čele s Frankem Longbottomem. Učení mu docela šlo, jen ho to dost nebavilo. Psát a číst mu za chvíli nedělalo vůbec problémy a i počty zvládl celkem bravurně, ale když neměl náladu, nikdo ho nedonutil přečíst ani ň. Přesto, když dostal k Vánocům svou vlastní knihu bajek Barda Beedliho, přeloženou z run, měl z ní docela radost, i kdy spíš doufal, že mezi kupou nejrůznějších dárků od hraček po věci do školy, najde opravdové, první koště.
*
To ale dostal až k narozeninám v březnu. Paul ho chtěl podpořit co nejvíce a tak mu společně s koštětem daroval i zlatonku, která ale nelétala příliš daleko a vysoko, takže se James nikdy nemohl dostat do nebezpečí. Protože mu už byly 4 roky, přestával být batoletem. Rostl jako z vody (Helen s Mo se starali, aby jedl jen ta nejlepší jídla) byla s ním stále větší legrace a i když hodně zlobil, jeho rodiče ho nikdy netrestali, jen se na něj mile usmívali a říkali mu, že to nemá dělat. S čím Helen opravdu sváděla boj byly Jamesovy vlasy. Ať je stříhala, česala, nebo dokonce zkoušela sponkovat, James měl pořád na hlavě ptačí hnízdo a navíc se všem matčiným pokusům úpěnlivě bránil. Paul byl ale rád a tvrdil, že James vypadá s delšími a nezkrotnými vlasy dobře a tak to Helen musela po dlouhých hodinách strávených s mokrým hřebenem a ječícím Jamesem vzdát.
Další Jamesovou vlastností bylo, že měl až příliš rád sladké. Helen ho sice zkoušela mírnit, ale stejně stačilo, aby se otočila a celá mísa čokoládových žabek byla pryč. Naštěstí James hodně běhal a sportoval, jinak by z něj zřejmě brzy byla koule.
*
V létě se Potterovi rozhodli, že už je načase, aby se James podíval do zahraničí a jel s nimi na nějakou pořádnou dovolenou. Proto ho o letních prázdninách vzali na stanovou cestu po Evropě. Nejprve pořádně projeli celou Anglii, podívali se po různých kouzelnických památkách, viděli Lakce Distric, Skotsko a dokonce byli i u Bradavic. Lodí si pak nechali převézt auto(jenž Paul na jejich cestu lehce kouzelnicky vylepšil) do Nizozemska. Tady se podívali do Amsterdamu a pak pokračovali přes Belgii až do Francie. Několik dní se zdrželi v Paříži, ale pak zamířili na jih až k moři. Po cestě se zastavili na několika významných památkách, a když se dostali až na pobřeží, pokračovali svou cestu podél něj, jen občas odbočili na nějaké zajímavé místo. Stanovali vždy přímo na pláži, kde se samozřejmě i vykoupali. Tak dojeli až do Španělska. Cílem jejich cesty byl Madrid, kde se konalo finále mistrovství světa ve famfrpálu, na nějž si sehnali lístky. Pak už jeli pouze po západním pobřeží Franci, v La Manche se opět nalodili a dojeli pět domů. Jamesovi se cesta moc líbila, stanování ho bavilo a ani na památkách se nenudil, jak se Paul obával. Samozřejmě se mu nejvíce líbilo mistrovství světa ve famfrpálu a když na konci cesty prosil, aby jeli ještě někdy, dohodli se jeho rodiče, že by mohli jezdit každý rok.
*
V září ve škole Jamese čekalo nemilé překvapení, místo do třídy, kde jen seděl se svými kamarády na koberce a o přestávkách mezi hraním se občas učil psát, číst a počítat, tentokrát musel jít do třídy, kde už byly lavice a jen v zadu trochu prostrou na hraní. Byl z toho rozešlý a otrávený, takže první měsíc se nechtěl vůbec učit. Když mu rodiče pohrozili, že mu zabaví koště, začal se více snažit, ale celou onu změnu nesl těžce.
Na letošní Vánoce se těšil víc než obvykle, protože měl slíbenou nějakou větší knížku o famfrpálu soupravu na úpravu koštěte. Když to všechno dostal a k tomu ještě vlastní camrál, aby mohl hrát s Jordiinými syny famfrpál, měl z toho tak velkou radost, že přehlédl i fakt že také dostal dvě nové učebnice. Helen už dělalo skoro starosti, že se zatím u Jamese neprojevili žádné kouzelné schopnosti. U ní i u jejího manžela se objevily velmi brzy a Jamesovi už mělo být 5 a stále nic.
Naštěstí jednoho dne kdy ho otec učil na zemi házet s camrálem, tak se rozběhl, aby ho chytil, odrazil se a najedenou seděl na nedaleké pouliční lampě s cemrálem v ruce. Helen to sice dost vyděsilo, ale když jí došlo, že se u něj projevily kouzelnické schopnosti, na vše rázem zapomněla a hrdě syna objala. Protože za pár dní byla oslava jeho narozenin, vykládala to tam všem kdo to byli ochotni poslouchat a v skrytu duše byla hrdá, že u Jamese se objevily schopnosti mnohem dříve než u Marry Joicien. I James byl na sebe pyšný a Paul to celé uzavíral tím že s hrdostí každému vyprávěl jak už je jeho syn dobrý v famfrpálu. Oba Jamesovi rodiče ho prostě milovali od prvního okamžiku, a protože byl jejich malý zázrak, chtěli, aby byl jeho život co nejúžasnější, což se zatím dařilo.

****O****

Susan po dlouhém spánku konečně otevřela oči. Byla neuvěřitelně po minulé těžké noci unavená a netoužila po ničem jiném než spát dál, ale strach o dceru ji přiměl se probrat.
"Konečně!" vyjekl Jonathan úlevně a vyskočil ze žárlena které před okamžikem seděl. Susan se unaveně, slabě usmála.
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se a pokusila se posadit, Jonathan jí ale rozhodným pohybem ruky zastavil.
"No…je půl čtvrté odpoledne. Takže asi šestnáct hodin." Odpověděl a starostlivě si ji prohlížel.
"Co malá? Je v pořádku?" vyptávala se Susan
"Neboj se, bude muset ještě nějaký čas strávit v inkubátoru, ale doktor říkal, že je silná a zvládne to. Spíš mi řekni, jak se cítíš ty? Nemám zavolat sestru, aby zkontrolovala, že je vše v pořádku?" tázal se Jonathan
"Ne, neboj se jsem hrozně unavená a cítím se jako přejetá parním válcem, ale myslím že když se ještě párkrát pořádně vyspím, budu úplně jako dřív." Řekla Susan a pokoušela se, aby to znělo energicky a vesele.
"Co Petúnie? Postarala se o ní máma? Byl jsi doma od včerejška?" zajímala se Susan
"Jistě že se o ni tvá matka postarala, sice jsem si vyslechl dlouhou přednášku po telefonu na téma "jak se to o svou rodinu staráš", ale o Petůnii pečuje, jak nejlépe umí."
"Když už jsme u toho, myslíš, že se bude moct starat o obě holky? Mám strach, jestli to zvládne…"odmlčela se Susan
"No víš přemýšlel jsem a myslím, že když si zažádáme, stát nám bude poskytovat příspěvky a ty budeš moct zůstat s malou doma. Navíc mně možná v práci povýší, takže kdybychom trochu šetřili, mohli bychom s penězi vyjít. Petúnie půjde už září do školy a ty si zasloužíš moct být doma a žít trochu jako normální matky." Zamyslel se Jonathan.
"No já nevím…jak vůbec tu naši holčičku pojmenujeme, Prudence jak nám máma vnutila se mi k ní ani trochu nehodí." Řekla Susan
"No, když už máme Petůnii, tak by to také mohlo být nějaké květinové jméno."odvětil Jonathan
"Ano, tak já nevím…Jasmin?"navrhla Susan.
"Možná, ale má rudé vlasy, tak co Rose?" napadlo Jonathana
"Tak se jmenovala moje úhlavní nepřítelkyně na střední škole, mám pocit, že to se k ní také nehodí." Otřásla se Susan při pomyšlení na starou známou.
"Já už vážně nevím mám zkusit někde sehnat kalendář a projdeme to znovu?" povzdechl si Jonathan. Susan okamžik hleděla na kytici lilií a svém nočním stolku a najednou se prudce posadila.
"A co Lilyan? Moli bychom jí říkat Lily…?" obrátila se na manžela. Ten se zamyslel a pak se mu po tváři rozlil úsměv podobný tomu Susaninu.
"Lily bude nejlepší!" řekl a políbil manželku na tvář.
*
"Nějaký čas" který měla Lily strávit nemocnici se protáhl na dva a půl týdne. Susan to sice otravovala, ale na druhou stranu byla ráda, že alespoň bude o její milovanou dceru postaráno. Ona sama tam měla také zůstat, takže měla najednou spoustu volného času, aby vše pořádně promyslela. Byla pevně rozhodnutá Lily pokřtít, stejně jako Petúnii, takže dlouho přemýšlela kdo by jí šel za kmotru. Když za ní ale přijely Jonathanovy sestry Elizabeth a Amy, nabídla jim, aby se stali kmotrami ony. Obě ta nabídka velmi potěšila a samozřejmě ji přijaly. Jonathan měl 4 sourozence (dva bratry, dvě sestry), takže Susan měla denně nějakou návštěvu. I samotní Jonathanovi rodiče za ní přijeli a s velkou radostí poslouchali, jak se jejich již osmá vnučka zotavuje.
*
Konečně nastal onen slavný den, kdy mohla Lily Evansová a její maminka jít domů. Jonathan pro ně přijel autem a dovezl je až domu před dům. Cestou sdělil Susan, že se poptával po těch příspěvcích a že mají právo na příspěvky na dvě děti, plus na příspěvky na dítě s komplikacemi a matku na mateřské, takže by jim stát mohl dávat peněz dost na to, aby Susan mohla zůstávat doma. Celou cestu o tom mluvili a nakonec se rozhodli, že to vezmou, protože i když to ani jeden z nich nahlas neřekl, přítomnost Susaniny matky je dost rozčilovala a Susan si přála mít doma klid.
Když dojeli domu vítala je zdaleka, ale když viděla, Lily, opět spustila jak jsou oba špatní rodiče a že je chudinka celá nedokrvená a kdesi cosi. K večeři na ně čekala opět jedna nezdravě zdravá kašovitá hmota a Susan jen zoufale přemýšlela, jestli by si její matka všimla, kdyby ji šoupla do květináče.
Po večeři prezentovali Susan s Jonathanem Julii svůj návrh, aby se vrátila zpět domů, že už si bez ní poradí. Samozřejmě to nesla velmi těžce, ale nemohla nic dělat, musela odjet, protože dům byl beztak příliš malý pro pět lidí.
*
Za šest měsíců už bylo vše konečně tak jak mělo být. Na poslední prohlídce doktor řekl, že Lily se jako zázrakem naprosto povedlo dohnat své vrstevníky, i když pořád bude trochu hubenější a menší než normální děti. Byla ale krásné miminko. Měla rudé vlasy po Susan a oči se jí vybarvily do zářivé zelené. Hezky se smála a měla ráda vše okolo sebe. I když dostala nejmenší pokoj v domě, propojený s tím Petůniiným, měla to tam moc ráda. Susan s ní zůstala doma na pořádné mateřské a také učila Petůnii, aby v září ve škole nebyla nějak pozadu. Susan si mateřskou vyloženě užívala, každý den vařila snídaně, obědy i večeře. Spoustu času trávila zušlechťováním zahrady a ze všeho nejvíce se věnovala oboum dcerám. Lily učila usilovně mluvit, chodit a další věci, hrála s ní všemožné hry a vymýšlela novou a novou zábavu. Protože Petúnie měla jen málo hraček a Lily skoro žádné, musela Susan využívat nejrůznějších předmětů, aby je zabavila. Petůnii učení docela bavil, ale ještě raději si oblékala své panenky, které jí posílala Susanina matka, protože si Petůnii obzvlášť oblíbila. Zato Lily byla spokojená, když buď ležela a maminka si s ní povídala, zpívala jí a dělala legrační věci, ale možná to bylo protože byla na hmotné hračky ještě příliš malá.
V září nastoupila Petúnie do školy. Moc se těšila a pečlivě se na to připravovala. Susan se povedlo ji naučit držet správně příbor, rozeznávat veškeré barvy, tvary a dokonce i počítat do deseti. I Jonathan doprovodil se zbytkem rodiny Petůnii do školy a Lily se Susan pak šly dovnitř na celé dvě hodiny, které první školní den trval.
*
Celý podzim pak Petúnie nemohla ani dospat, už aby byla zpět ve škole se svými kamarádkami. Zatím se nemusela moc učit a bylo spoustu času na hraní, což jí tak akorát vyhovovalo. Bylo to právě období, kdy Lily pronesla svá první slova. Bylo to jednoho dne, když se Susan rozhodovala, jestli jí má číst, nebo jestli budou stavět věž z kostek. Lily její volu sledovala a když se Susan rozhodla pro kostky, vehementně vyhrkla: "Kniha!" od té doby se pak už učila velmi rychle a časem se dokázala už vyjadřovat v celých větách.
*
Na Vánoce byli pozváni k rodičům Jonathana, kteří vlastnili obrovské sídlo blízko Edinburgu. Dokonce i Susanina matka měla přijet a vypadalo to, že i všichni 4 Jonathanovi sourozenci se svými rodinami se těchto Vánoc účastní. Protože Jonathan byl druhý nejmladší, jeho sourozenci měli již o několik let starší děti, jenž si Lily od prvního okamžiku. Protože celý dům bylo potřeba připravit, jeli Evansovi už 21. Když přijeli, hned se Lily ujaly její sestřenice a po celé tři následující dny si s ní hrály, učily chodit a hlídaly, zatímco dospělí zušlechťovali dům.
Lily ani Petúnie se nemohly těšit na příliš velké a úžasné dárky, protože jejich rodiče měli co dělat, aby sehnali pěkné dárky všeobecně po celou rodinu. Naštěstí jejich tety a strýcové na ně mysleli a tak každá dostala sladkosti, Petúnie několik oblečků na panenky, velkou knížku zvanou "První čtení", sadu pastelek, pletený svetr a gramofonovou desku s pohádkami. Lily našla mezi svými dárky obrázkovou knížku, pastelky a blok, dřívka,
na něž mohla hrát a své první zelené šaty.
Celé Vánoční svátky proběhli velmi pěkně v rodinném kruhu a všichni se dohodli, že to tak budou dělat každý rok..
*
V lednu Lily oslavila své první narozeniny. Protože Evansovi museli pořád hodně šetřit, aby si mohli dovolit žít jen z jednoho platu a příspěvků od státu, dostala pouze velkou kytici lilií a plyšáka veverku, které dali jméno Lissi. Susan upekla ořechový dort a Jonathan přišel dříve
práce, aby mohli zasednout ke slavnostní večeři. Při té si Lily také směla rozbalit dárky od příbuzných, což byly většinou pouze drobnosti, ale i ty ji potěšily.
*
Uplynuly dva roky. Z Lily už bylo normální dítě. O dost povyrostla, ale stále byla trochu menší a hubenější než ostatní, ale doktor říkal, že brzy by mohla ten rozdíl dohnat úplně. Rudé vlasy jí abnormálně rychle rostly, takže je měla dlouhé skoro do půlky zad a Susan ji neustále s oblibou česala složité účesy. Zdědila po matce půvabnou tvář a Jonathan často říkal, že jednou bude nejkrásnější v okolí. I povahově se už vyvíjela. Byla moc hodná a milá na každého koho potkala. Ráda se učila vše nové a neustále se snažila naučit číst tím, že nahlížela mamince přes rameno, když jim předčítala pohádku. Nebyla tolik náročná jako Petúnie a k jejímu zabavení stačilo, když směla být se Susan na zahradě a pomáhat jí plet záhony, sázet květiny, nebo zalévat.
*
Protože Susan byla stále na mateřské, všechny jejich všední dny vypadaly dost podobně. Zatímco Jonathan a Petúnie byli ve škole, pustily si hudbu a při uklízení a vaření zpívali a tančili, nebo dělaly jiné domácí práce. Lily spíše jen napodobovala matčiny pohyby a vesele se smála, když ji Susan vedla nad hlavu a roztočila. Když se Petúnie vrátila ze školy, najedly se a šly všechny společně do Šafránového parku na hřiště, kde si holky hrály, zatímco Susan si povídala se známými. Když byly obzvlášť hodné, koupila jim zmrzlinu a pak šly společně nakoupit a domů vařit večeři, zatímco si Petúnie dělala úkoly.
O víkendech jezdili všichni Evansovi někam na výlet. Vzali si piknikový košík a do něj oběd a pak nejprve jeli na nějaké zajímavé místo autem a vydali na procházku za účelem nalezení dobrého místa pro oběd. Odpoledne vždy věnovali prohlídce nějakého památky, nebo třeba muzea.
Na Vánoce jezdívali do Skotska k Jonathanovým rodičům a Susan se rozhodla, že až budou Lily čtyři, bude tam o prázdninách dcery vždy alespoň na dva týdny posílat, aby mohly být více času s bratranci a sestřenicemi.
*
Když byli Lily v lednu tři roky, vzala ji Susan na zápis do školy, aby mohla v září nastoupit. U zápisu se Lily ukázala jako velmi inteligentní, když zvládla napočítat až do sta a uspět v mnoha nepříjemných testech, takže mohla být přijata naprosto bez problémů a ani se nemusela nic doučovat.
Jednoho dne se přihodilo cosi podivného. Susan a Lily spolu byly na zahradě a Lily právě pomáhala mamince nastříhat pěkné květiny do vázy, když náhle sebrala ze země uschlý květ narcisu a sevřela ho silně v dlani. Když ji ale otevřela, byl květ opět čerstvý a vypadal mnohem lépe než ty co ještě kvetly. Susan na to ohromeně zírala a myslela si, že se zbláznila.
*
Konečně přišel ten den a Lily, šla konečně do školy. Bohužel tam příliš nezapadla, protože v jejím ročníku bylo jenom pár dívek a ty si s Lily nikdy moc nesedly. Raději tedy sedávala v koutě a dívala se, jak si ostatní hrají, což Susan velmi znepokojovalo. Dokonce i učitelka už si stěžovala, že je Lily nespolečenská a snažila se ji skamarádit s několika dětmi. Nakonec si Lilynašla přátele mezi staršími dětmi. Do party ji vzalo asi pět kluků a tři holky z různých ročníků, kteří Lily brali jako někoho, kdo je jeden z nich a zároveň také jejich svěřenec, takže ji chránili, aby jí nikdo neubližoval
*.
Susan nastoupila do práce v září, když šla Lily do školy. Vrátila se zpět do pekárny, která byla blízko školy, aby mohla holky vyzvedávat. Jonathana povýšili a jejich rodina dostávala více peněz, takže mohli konečně pořádně Lily a Petůnii zařídit pokojíček.
Petůniin pokoj vybavili do bílo růžových barev, koupili jí krásnou a elegantní bílou postel s růžovými povlaky, nábytek z bílého dřeva a stěny vytapetovali bílou tapetou s růžovými motýli.
Naproti tomu, Lilyin pokoj byl laděn do zelena a nábytek z třešňového dřeva. Musela dostat o něco menší postel, protože její pokoj byl o dost menší než Petůniin a tak i psací stůl a prádelník byli o dost skromnější. I přesto si Lily svůj pokoj zamilovala od první chvíle. Nejvíce se jí líbily zelené stěny, na něž si směla pověsit obrazy Lilií, psa a východu slunce ve skotsku, které pro ní děda Eduard(otec Jonathana)namaloval.

Protože Susan i Jonathan si nemohli vzít volno na celé prázdniny, museli holky poslat k oběma babičkám. Nejprve do Walesu k babičce Julii, kde to bylo pro Lily velkým utrpením, protože Julie je cpala spoustou zdravé výživy a neustále akorát napomínala, že nesedí rovně. Také vytáhla staré šátky po Susan a snažila se Lily přesvědčit, aby je nosila a zakrývala svě rudé vlasy. Naproti tomu u dědy Eduarda a babičky Gwen se Lily moc líbilo, protože tam byli i její bratranci a sestřenice, takže od rána do večera jen běhali po okolí a hráli různé hry, i když jim mnohokrát babička mnohokrát říkala, že Lily je na takové věci ještě dost malá.
*
Když pak šla po prázdninách pak Lily s radostí ve škole zjistila, že už jí vůbec nedělá problém číst a psát. Byla ve všech předmětech nejlepší ze třídy a učitelka o ní říkala, že tak chytrou dívku ještě neučil, stěžovala si ale zároveň, že se v Piluně přítomnosti dějí podivné věci a jednou když se pohádala se spolužačkou, tak ta spolužačka najednou z ničeho nic měla fialové vlasy a i když se Lily dušovala, že si to nedokáže vysvětlit, jednou při tělocviku nějakým nedopatřením spadly žebřiny právě ve chvíli když učitelka řekla že na ně polezou a nikdo jiný u nich nestál, aby je mohl shodit. Susan dceru bránila a říkala po pravdě, že Lily by nedokázala žebřiny odmontovat ani do nich dost silně strčit, aby spadli, ale přitom v ní hlodal červíček pochybností, protože i doma se Lily podobné věci stávali. Jen Lilyni kamarádi se tomu upřímně smáli a těšili ji, že to jsou určitě jen náhody. Zato Petúnie to naštvaně pozorovala zpovzdálí a od doby kdy se Lily takové věci stávali jí říkala, že by ji měli rodiče vzít někam vyšetřit, což Lily mrzelo. Občas si říkala, co to s ní je a toužila, aby to přestalo a ona byla jako ostatní-naprosto normální.

Tak až zítra

14. března 2010 v 19:18 | Elin7
Tak lidi, moc se omlouvám, vím že jsem slíbila kapitolu už dnes, ale vítě máme vážně stupidního angličtináře, jenž nám zadal přeložit několik anglických stránek a zapsat si asi tisíc slovíček, takže celý den překládám jako blbá(respektive,přepisuju věty do google překladače, ale i to dá zarat :D) a nemám čas dopsat kapitoly k "PMN" ani k "ŽvZ" za což se moc omlouvám, zkusím to udělat během dnešního večera a ítřejšího odpoledne, takže zatím můžete napsat pár dalších komentářůk první půce panácté kapitoly k "PMN". Omlouvám se a přeji hezký večer.
Vaše Elin7

Kapitola 15 vše zlé je pro něco dobré 1/3

13. března 2010 v 18:51 | Elin7 |  Proč mně nenávidíš
Tam ta da dá! Je to tu! Nová kapitola! Dalo mi to spoustu práce, ale slibuju, že teď dženu všechno co jsem zamšekala a tenhle blog zase začne fungovat. Mimochodem vím že jsem pár lidem slíbila spřátelení, takže jestli vás můžu poprosit, napište mi do komentářů, jak se mi podělal comp tak se mi úplně všehcno rozhodilo, takže...rozdělila jsem kapitolu na dvě části, tu druhou čekejte zítra. Není to nic moc, ale pro začátek vám to musí stačit, takže pište komenty, kdo napíše první tak něco vyhraje...(kecám, ale jiný způsob jak vás nalákat není :D)
Konečně vaše Elin7

"To není fér! Alicie, ty zrádce, to si vypiješ!" křičela Lily z plna hrdla a uhýbala před salvou sněhových koulí, jenž po ní Sírius a Alicie házeli.
"Lily, promiň, ale ty ječíš mnohem hezčeji než Sírius, když ho někdo trefí, takže mi to přináší větší zadostiučiní!" odpověděla černovláska a hodil po kamarádce další kouli. Byla středa a právě zjistili, že jejich hodinu péče o kouzelné tvory byla zrušena, protože učitel měl jinou práci. Zatímco jejich spolužáci šli normálně do hradu, Lily, Sírius, Alicie a pár dalších zůstali venku.
"Evansová, já tě zachráním! Vydrž!" Volal James a s nadšením udělal pořádně velkou kouli, chtěl ji hodit po Siriusovi, ale dal do toho příliš síly a…
"KŘACH!" ozvalo se jim nad hlavami. Okno do učebny přeměňování se rozbilo. Všichni jen zděšeně zírali, jak se z okna učebny vyklonila profesorka McGonagallová a hned vedle ní několik studentů Zmijozelu, v čele s Malfoyem, kteří měli právě hodinu přeměňování.
"Co se to tu děje? Kdo to byl?" zaječela na ně dolu a všichni čtyři zaraženě vzhlíželi k ní.
"Slečno Evansová, co to má znamenat? Pane Blacku, jak se opovažujete…" Sírius ještě pořád držel v ruce další kouli k hodu Honem ji pustil, i když chvíli bojoval s touhou hodit ji Malfoyovi do ksichtu.
"Paní profesorko, to nebylo naschvál, vážně ne!" zvolal James. V tu chvíli už to Alicie nevydržela a hrozně se rozesmála, což nakazilo i Lily a ta se jen tak, tak zachytila Siriuse, aby neupadla. McGonagallová na ně jen nevěřícně zírala, zato Zmijozelští jim svými pohledy jasně naznačili, jaké jsou nuly.
"Paní profesorko, to byl vážně omyl, my to spravíme!" omlouval se James honem a mávl hůlkou, takže okno bylo hned jako nové. Jejich učitelka jim ještě věnovala poslední přísný pohled a pak zahnala žáky zmijozelu zpět na místa, aby mohla pokračovat v výkladu.
"Pottere, já nechápu, jak to děláš, že se vždy trefíš tam, kam nemáš!" zvolala Lily, ještě pořád s hlasitým smíchem. James se jen zatvářil jako neviňátko a pak hodil další kouli po Siriusovi, tentokrát se ale trefil.
"Tak teď jsi vyhlásil válku, Pottere!" vykřikl Sírius a začal proti Jamesovi i Lily házet jednu kouli za druhou. Ani Lily a Alicie se nedaly zahanbit a pustily se do sebe s velkou zuřivostí. Všichni hlasitě křičeli, výskali a nepřestali by, kdyby si po nějaké chvíli neuvědomili, že z okna učebny přeměňování na ně opět hledí profesorka McGonagallová a pár studentů s velkou nelibostí. Když si jí konečně všimli, opět přestali a provinile na ní koukali.
"Mohli byste se laskavě začít chovat dle svého věku a přestat tu řvát tak, že je to slyšet až do Londýna?" zeptala se profesorka suše a tak všichni raději už šli do hradu. Protože jim ještě zbývalo hodně času, rozhodli se, že půjdou navštívit Leah na ošetřovnu.
Leah totiž v pondělí dostala velmi nepěkný zápal plic a madame Pomfreyová jí nepustila z ošetřovny ani na krok. Bylo jasné, že nejen že nebude moct jít v pátek na ples, ale navíc si pro ni budou muset rodiče přijet, protože cestu vlakem by nezvládla.
Alicie se rozhodla, že půjde s Lily, protože neměla nic lepšího na práci a James s Siriusem také ne. Když všichni přišli na ošetřovnu, zjistili, že madame Pomfreyová musela někam odejít a tak rovnou tiše zamířili k Leah. Ta ležela tak aby si mohla číst v knížce, kterou ji Lily minulý den přinesla.
"Ahoj, chcípáku!" pozdravila ji Lily a Leah okamžitě vzhlédla a nadšeně se usmála, že je vidí.
"To jste hodní, že jste přišli!" řekla a když neujistila, že Marris nimi není, nechala si od Siriuse dát pusu na tvář.
"Jak se máš?" zeptala se Alicie
"Už je mi lépe, díky za tu knížku Lily, je tu vážně hrozná nuda." Odpověděla Leah. Pak si všichni začali povídat o všem možném a zbytek volné hodiny utekl rychle jako voda. Když se zvedali k odchodu, Sírius ještě jednou Leah políbil, holky objali a všichni slíbila, že zase brzy přijdou.
Pak už museli přetrpět jen pár hodin a oběd, než byl konečně konec vyučování. Sírius, Jamesem a Lily ale ještě museli na poslední kurz na bystrozory před vánoci, takže jako každou středu došli k učebně číslo 31. Dorazili právě včas, v tu chvíli se totiž objevili i Sue a Matt s Jackem. Všichni byli ještě v cestovních pláštích, celí od sněhu, ale zářivě se na třídu usmívali.
"Ahoj lidi, takže dneska budeme jen opakovat, nic nového nemá dnes cenu. Začneme, že si procvičíme čtyřku, sedmičku a osmičku. Pak můžeme dát pár soubojů a tak dále, ano?" Sue se na ně zářivě usmála, když souhlasně přikývli a pak otevřela dveře učebny.
Hodina opravdu proběhla pohodově, všichni si ji užili a nikomu se nechtělo končit. Přece jen nakonec už všichni odešli i Sue a Jack, jen Matt zůstal a přehraboval se nějakými papíry, když se Lily vrátila, protože si tam nechala brky.
"To jsem ráda, že tu ještě jsi, bála jsem se, že už bude zamčeno!" řekla Lily, když se zadýchaně přiběhla.
"Něco sis tu nechala?" zeptal se Matt s milým úsměvem
"Pořád někde něco nechávám." Rozesmála se Lily, když si vzpomněla, jak ji zachraňoval před svými spolupracovníky na ministerstvu, když si šla pro svetr.
"Já zase pořád něco ztrácím" pokýval Mat hlavou a také se zasmál. Lily si strčila brky do brašny a chystala se odejít, když se Matt zeptal:
"Jestli budeš potřebovat, po prázdninách můžeme prokonzultovat tvé eseje k přijímačkám, co ty na to?" Lily se otočila a věnovala mu vděčný úsměv.

"To bych moc ráda, kdyby tě to neobtěžovalo." Odpověděla. Poslední dobou měla trochu problém s Mattem konzultovat, protože když se mu zahleděla do očí, měla pocit, že se jí podlomí kolena. V žaludku jí šimralo vždy, když ho potkala, ale zároveň byla šťastná, když se jen zeptal jak se má, nebo ji chytil za ruku a ukázal jí jak má mávnout hůlkou, aby její kouzlo bylo ještě účinnější.
"Vůbec ne, budu moc rád!" vyhrkl Matt rychle a zandal si poslední věci do brašny. Pak přešel k Lily a zahleděl se jí hluboko do očí. Ta měla pocit, že se na místě vypaří, měla chuť překonat krátkou vzdálenost mezi nimi a políbit ho…stálo ji mnoho sebeovládání uhnout pohledem a zamumlat, že už musí jít. Ušla ale sotva pár kroků, když ji Matt dohnal, přitáhl k sobě, odhrnul pramen vlasů a něžně políbil. Lily překvapením pootevřela ústa a tak ji Matt k sobě přitiskl a jejich polibek prohloubil. Jednou rukou ji stále držel za zápěstí a obemknul ho jako v poutech, tou druhou ji objal kolem pasu. Lily polila horkost a měla pocit, jako by byla v jiné dimenzi. Když líbala Thomase, příliš jí to neuchvátilo, naopak teď se jí zdálo, že brzy omdlí. Toužila, aby to nikdy neskončilo, aby mohla s Mattem zůstat takhle na věky. Teprve po několika minutách jí mozek opět začal pracovat. Otevřela do té doby zavřené oči a vzpomněla si na Thomase, Viktorii, na to že Matt je učitel a ona žák, že to nejde a kdesi cosi. Dalo jí spoustu práce se donutit Mattovi vytrhnout a rychlostí blesku běžet co nejdál. Nezastavila se, dokud nebyla venku na školních pozemcích u jezera. Hustě sněžilo, nebylo vidět na krok a ona byla jen ve školní uniformě a tenkém svetru. To jí ale v tu chvíli bylo jedno, naopak byla za chlad ráda, protože jí pomáhal se uklidnit. Hleděla na zamrzlou temnou hladinu jezera a zamyšleně si namotávala pramen rudých vlasů na prst.
Když byla už byla ze sněhu promočená a bylo jí jasné, že nic nevymyslí, vydala se konečně do hradu. Cestou si už byla jasná, že zážitek dnešního odpoledne má uzamknutý hluboko v mysli a slíbila si, že se to už nebude opakovat. Doufala, že bude něco dobrého k večeři a že si stihne ještě jít do ložnice usušit vlasy. Podle hodin ve vstupní síni zjistila, že večeře je až za půl hodiny a tak si to co nejrychleji namířila rovnou do společenské místnosti Nebelvíru. Chodby byly liduprázdné, každý byl buď ve své společenské místnosti a dělal úkoly nebo psal domů.
Už byla u portrétu, když z něj uviděla vycházet jednu dívku ze šestého ročníku, jenž jak ji uviděla, posměšně se ušklíbla a změřila si jí pohledem, plným zášti. Lily jen překvapeně zakroutila hlavou a vešla do poté, co řekla buclaté dámě heslo. Místnost byla, jak očekávala narvaná. Když ale vešla okolní lidé zmlkli a hleděli na ni podobnými pohledy, jako ta dívka před chvílí. Lily to začínalo být čím dál tím divnější, takže radši chtěla přejít rovnou ke schodišti do dívčích ložnicí, ale cestu jí zastoupila Jessica Jerrivsová.
"Nazdar Lily." Zašveholila sladce a neupřímně se usmála. Lily ji chtěla obejít, ale Jessica jí nedala žádnou možnost, protože jako nepovel se kolem vyrojili klony.
"Ale copak, nechceš se nám s něčím pochlubit?" zeptala se Jess a Lily začínala mít nepříjemné tušení, že…
"Například se svou líbačkou se svým instruktorem?" vyhrkla vzrušeně jedna klona a Lily zalapala po dechu. Jessica svou nohsledku zpražila nepěkným pohledem, protože si chtěla Lily trochu vychutnat. Lily uvažovala co dělat a pak vykoktala:
"Nev…nevím o čem to mluvíš." Řekla a snažila se ovládnout hlas. Doufala, že Jessica nemá žádné svědky, ale opak byl pravdou.
"Aha, tak nevíš? Ach jistě, ještě že drahá Marris to ví dobře." Řekla Jessica a se zářivým úsměvem pohlédla někam za Lily. Ta se otočila a uviděla tam svou kamarádku s očima sklopenýma k zemi.
"Cože?" užasla Lily a propalovala Marris pohledem.
"No…šla jsem se po tobě podívat, chtěla jsem se zeptat jestli se mnou půjdeš do knihovny a jeden kluk říkal, že jsi se musela vrátit zpátky do učebny tak…no a když jsem tam přišla, viděla jsem tě jak líbáš toho Matta…" zamumlala Marris a nešťastně na Lily pohlédla. Zbytek společenské místnosti visel na Lily očima, všichni čekali jak zareaguje. Lily chtěla Marris něco říct, ale v tu chvíli na sebe opět upoutala pozornost Jessica.
"No tak si říkám…lidi na ministerstvu, a Thomase to bude určitě zajímat, viď?" protála směrem k Lily s nepěkným úsměvem.
"Je to vůbec legální? Je to tvůj instruktor…" Lily jí chtěla pořádně praštit, ale do očí se jí nahrnuly slzy a tak se sebrala a co nejrychleji se rozběhla do své ložnice a snažila se ignorovat, co za ní Jessica volá.
Jakmile byla ve své ložnici nešťastně se sesula na postel. Věděla, že tohle je průšvih, jak Londýn. Matty mohli vyhodit, jí zakázat bystrozorské kurzy, Thomas i jeho přítelkyně budou naštvaní…co si sakra myslela? Jak to mohla udělat? A Marris, ta mrcha hnusná! Takové myšlenky se Lily honily hlavou. Právě když začala nadávat Marris, přes slzy uviděla jak se dveře do ložnice otevírají a jak Marris vešla.
"Ahoj." Řekla tiše
"Nazdar, jdeš hledat něco co by jsi ještě mohla nabonzovat?!" vyjela Lily, ale snažila se o klidný hlas.
"Promiň, já nech…"řekla Marris, ale Lily ji přerušila:
"Jo takže jsi úplným omylem nejprve jen špiclovala, co dělám a pak to řekla Jessice Jerrivsové?" zeptala se
"NE! Víš ty co, když tě tak poslouchám, jsem ráda, že jsem to udělala! Někdo musí Thomasovi a všem ostatním okolo ukázat, jaká jsi mrcha! Neumíš nic jiného než si hrát na chudáčka, co? Myslí si jak jsi úžasná a počestná a přitom ho akorát vodíš za nos!" zakřičela Marris.
"Jak můžeš být taková? Po tom co vše pro tebe s Leah děláme? Jsi hrozně nespravedlivá, ale jen si jdi za lidmi, kteří nejsou jako já! Ale jsem upřímně zvědavá, jak za tebe udělají domácí úkoly!" odpověděla Lily
"Jen se neboj, určitě najdu někoho, kdo není sebestředná šprtka jako ty!" zvolala Marris a vyběhla z pokoje. Lily se rozplakala. Nadávala si, že byla tak hnusná, ale nemohla si pomoct.
Na večeři nešla. Zatáhla závěsy kolem své postele a celý večer zůstala v ní. Nechtěla nikoho vidět, s nikým mluvit a celý večer jen hleděla na nachové závěsy a tu a tam se znovu rozbečela. Věděla, že by se měla přestat litovat a brečet, jenže si nebyla schopná pomoct. Nikdo se po ní nesháněl, jen Ollie jí řekla že ji hledá Thomas a dodala k tomu, že je Lily vážně strašná kráva a zbabělec, když řekla, že s ním nechce mluvit. Usnula až nad ránem, když neměla co brečet a ve snu ji pronásledovala Jessica, jenž nadšeně křičela, že Lily nesmí už nikdy být bystrozorkou.
***O***
James tomu nemohl pořád uvěřit. Lily by se přece s Mattem nelíbala, to není možné! Celou večeři jen zaraženě hleděl do talíře a poslouchal jak to Jessica s pomocí Piluny kamarádky říká pořád dokola. Sírius se ho pokoušel utěšit, že si beztak vymýšlejí, ale znělo to až příliš pravdivě a s tolika podrobnostmi…Říkal si, že by si měl na zítra udělat úkoly, protože ikdyž byl zítra poslední den školy, dostali ještě hodně úkolů, nebyl ale sto se na ně soustředit a tak se rozhodl, že když si je jednou po dlouhé době zapomene, nic se nestane.
"No ták, Jamesi i kdyby to byla pravda, určitě to byl u Lily zkrat, nikdy by nedělala nic proti pravidlům." Těšil ho i Remus, když spolu seděli ve společenské místnosti. Siriusse před chvílí vydal hledat Alicii, aby spolu zosnovali pomstu a červíček tam s nimi seděl a cpal se nedávno nakoupenými sladkostmi.
"Já vím, ale když si tak vzpomínám, myslím ž Lily se Mattovi vždycky líbila…komu by se nelíbila? A jemu stačí nasadit ten jeho úsměv a oblbne každou!" hořekoval James smutně a co chvíli pohlédl ke schodům do dívčích ložnic, jakoby každou chvíli už už viděl Lily vycházet.
"Poslyš, Lily není hloupá, ví, že mezi nimi nemůže nic být…i když se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe…"zamyslel se Remus
"Tím i nepomůžeš!" vyjekl James
"Já vím, promiň"
"Já jen, že když se to povede Johanesovi a Mattovi, proč ne mně? Záleží mi na ní jako na nikom jiném, kromě vás…" podotkl James smutně, ale přerušil ho příchod tichošlápka.
"Alicie je na ošetřovně, má kašel a je tam celé odpoledne, což vysvětluje, proč se po Lily neshání…madame Pomfreyová ji prý pustí až zítra a dnes mi nedovolila ji navštívit." Řekl namísto pozdravu. James už byl ze všeho dost unavený a tak zamumlal, že si jde lehnout. Ale nezahmouřil ona ještě dlouho po té co si i Sírius a ostatní šli lehnout, pořád musel uvažovat, jestli je Lily do Matta zamilovaná, nebo ne.
***O***
Lily se vzbudila velmi brzy, protože události minulého dne ji trápily i ve spánku. Když zjistila, že je teprve půl šesté, rozhodla se, že si půjde dát sprchu a dát se trochu do kupy. Nechtěla Jessica udělat tu radost a ukázat už svým vzhledem, že ji rozházela.
Sprcha jí prospěla, ale opět se rozbrečela, když si vzpomněla jak ji Marris zradila. Nebyla schopná se soustředit ani na úkoly a navíc když do společenské místnosti přišli nějací studenti pátého ročníku, kteří na ni koukali jako na svini století, musel vypadnout. NA snídani se jí ale nechtělo, věděla, že tam bude spousta lidí a tak opět šla ven na školní pozemky a potulovala se tu až do 08:55. V tu chvíli se rozhodla, že musí jít na hodinu a vydala se k učebně formulí. Stihla to, tak, tak a celou hodinu musela poslouchat z lavice za sebou jak i Vegan a Ollie pomlouvají, aniž by se obtěžovaly ztišit hlas. Jessica do ní mlela ty své keci a tak se hned po zvonění na přestávku utekla schovat na dívčí umývárny, kde se zamkla a počkala na další hodinu. Spousta lidí na ni pokřikovalo neslušné nadávky a tak chodila do umýváren každou přestávku a měla co dělat aby se nerozplakala, nebo někomu nedala pěstí. Když konečně skončilo vyučování, chtla honem ěžet zzpět do ložnice, ale Thomas si na ní počkal. Neobtěžoval se s ní zajít do ústraní a před většinou spolužáků jí řekl, že je zrádkyně a že ji nenávidí a chce se rozejít. Lily is to zas tak nebrala, ale už to byla přece jen poslední kapka a tak se zavřela v nejbližší prázdné učebně a smutně hleděla ven z okna. Byla si jistá, že tohle je nejhorší den za celou dobu co je v Bradavicích a když si uvědomila, že je do Matta zamilovaná, měla pocit, že nejlepší řešení bude skočit z okna.